ŠTĚPÁN: Zdál se mi sen, jenž ukrad mi spaní, že za vstřícnost platíme vysokou daní, a ve vlastním městě jsme my jako cizí, s vírou jsem doufal, že s ránem sny mizí. I vyšel jsem do ulic prodávat ryby a doma jsem zjistil, že peníze chybí, To okrad mě zas jeden o moji hrdost. Kde není pomoci, nastoupí tvrdost! PEKAŘ: Štěpáne!! Vím, na co asi narážíš, myslím však, že není tak zle. ŠTĚPÁN: Zrovna ty mě zarážíš. PEKAŘ: Mluvíš jak darebák! ŠTĚPÁN: Hle!! Kdosi na odvetu hodil kámen - já bych řek, možná, že se pletu, že měl pekař vztek! Jejich krev, bratři, je jiná než moje. Tolik jim patří, jsou drzí - Tak co je?! Jak je to možný, vždyť není jich víc. VŠICHNI: Stačí jen mžik a už nemají nic! ŠTĚPÁN: No! Přesně tohle je ten správný lék, jak vím, jsme stejná krev, a já bych řek, že vy jste ti nejlepší, jste totiž naši! Dáme se do díla, pomozte braši!!! VŠICHNI: Najdeme meče, co předkové kovali, pro nás tu zůstaly! ŠTĚPÁN: Jak symbol práva! VŠICHNI: Národu sláva! ŠTĚPÁN: Nestůjte v kleče, nebo vás povalí, kam jsme se schovali!? Před vlastní duší... VŠICHNI: A srdce buší!!! ŠTĚPÁN: Teď běžte domů, emoce stranou. Pro vaše děti, pro zem milovanou zítra se sejdem všichni zas tady, bez těch, kdo nepatří do naší řady.