Vydal jsem se do říše lesů,
hledat víly, ty z pohádky.
Naději si s sebou nesu,
netěším se na cestu zpátky.
Trním a ostružím drápu se dál,
až na kraj světa, kde najdu víly.
A mýmu nápadu každej se smál.
Všechno bych vyměnil jen za tu chvíli.
Na louce tancujou, svobodu milujou,
až já je uvidím, tak půjdu rovnou k nim.
Úplněk osvítí bílý luční kvítí,
to jejich hlas vzbudí důvěru v nás.
Na konci pěšiny ohně plály,
okolo sedělo spoustu divnejch stínů,
o svý životy mariáš hrály
a poslaly mě tam na mýtinu.
To je prej mýtina? Spíš nějaká louka,
do černý tmy oblečená.
Už bolej oči, jak pilně koukám,
jestli tu netančí průsvitná žena.
Na louce tancujou, svobodu milujou,
až já je uvidím tak, půjdu rovnou k nim.
Úplněk osvítí bílý luční kvítí,
to jejich hlas vzbudí důvěru v nás.
A pak jsem uviděl ty mrtvý těla,
na louce ležely, oděny v bílý.
Jak kámen náhrobní skála tam čněla,
byly to chcíplý dobrý víly.
K tamtěm stínům jsem se vrátil,
i oni hledali kdysi dobrý víly.
Pár slov jsem s nima ztratil
a pak jsme na cestu vyrazili.
U strmý skály zábrany zůstaly,
viděl jsem chvíli chcíplý dobrý víly.
Svědomí zmizelo a mě se zachtělo
vykročit z řady a tak jsem zpátky tady.
Bojovat o štěstí se zatnutou pěstí,
nečekat, že víla dobrá by ožila.
Proti zlu zlem, ale nestát se grázlem,
jak ty, co zabili malý dobrý víly.
Na louce tancujou, svobodu milujou,
až já je uvidím tak, půjdu rovnou k nim.
Úplněk osvítí bílý luční kvítí,
to jejich hlas vzbudí důvěru v nás.